Přívoz u pana Sluníčka.
Pro dětskou duši nepopsatelný zážitek a dobrodružství.
Z náměstí hned vedle bývalé hospody vedla cesta dnes zvaná Roztocká tajuplným údolím vetknutým do okolních skal . Hluboký kaňon lemoval potůček vycházející od studní pod statkem, který se dokázal za deště změnit v dravou řeku . Po stráních zvláště na pravé straně lemovaný chatičkami a domky, ke kterým vedly mnohastupňové schodiště . Bylo krásné pozorovat tyto domky jejich dvorky z nadhledu a pozorovat život na miniaturních dvorcích a zahrádkách, kačeny v jezírkách a mnohdy i bujnou vegetaci. Často vznikaly postupem času i lanovky pro dopravy nákupů, materiálu a topiva. Postavit v té době takové stavení bylo o pořádné fyzičce .Víc práce jak na stavbě, bylo tam materiál jenom dostat.Ale pro majitele , klid, romantika a krásný výhled stál určitě za tu dřinu.
Dnes už je cesta vyasfaltována a průjezdná pro osobní auta,ale stoupání je opravdu příkré a v zimním období to není sranda asi projet. Byla tam ještě jedna cesta , hned od zámku vedle jednotřídky, byla cesta přes louky statku, na kterém se pásl dobytek a koně. Říkalo se jí ,,Kozlovka“ , dalo se tam při suchu také projít a zkrátit si cestu. Nevím jestli to ještě je , louky byly rozparcelované a dnes tam stojí spousty nových domků, ale část stezky je ještě vidět po Roztocké cestě asi ve 2 třetinách po levé straně.
Na konci sestupu se otevíral otevřený výhled na řeku Vltavu Roztoky a ,,Penicilinku“, vpravo vedla cesta podle náplavky ke zdymadlu a do Klecan a nalevo se dalo dojít po náplavce přes Draháňské údolí až do Troje a k ZOO.
Hned vlevo za rozcestím je podlouhlý rybníček, kde se koupávalo. A nad ním se tyčí několik chatek a zde měl chatku i přívozník.
Ale vrátíme se k přívozu, který byl hned u křižovatky v místě, kde stály a stojí velké stromy. V těchto místech byl ukotven přívoz, se kterým se dalo dostat na druhou stranu řeky .
Vím , že se tu střídaly jak pramice poháněné kladkou tak i motorové, k mé smůle byly častější ty s kladkou. S tou motorovou to byl zážitek mnohem hezčí, sledovat start motoru trhnutím řemínku navinutého na setrvačník a nebo čištění svíčky, spolu s kletím a vítězným plivnutím do řeky pana Slunéčka, když se dílo podařilo, to bylo neopakovatelné.
Miloval jsem jeho historky s druhého břehu Vltavy, o řece samotné , jeho kšiltovku a věčný úsměv vousaté tváře mého ,, námořníka“.
Už vůbec pohled na řeku s projížděními se parníky a remorkéry bylo zavonění dálek a výzvou k dobrodružství, které čekaly na poznání, nehledě na následující cestou vlakem z nádraží v Roztokách.
Přívoz pamatuji hlavně koncem 50tých let a začátkem let 60tých , kdy byl vlastně jedinou spojnicí se světem. Nástupem motorizace už byl asi méně využíván a nahrazován přívozem nad zdymadlem, který je v provozu dodnes.
Konec byl také zaviněn asi povodněmi , které se přehnaly údolím a voda vystoupala o 9 metrů nad normál. Povodní byl stržen i domek přívozu. Potomci pana Sluníčka ještě asi žijí v Klecanech.
Toto idylické vyprávění může být ale doplněno o lidi, kteří pamatují toto jako horor při každodenním dojíždění do práce. Na zimní plískanice, studené poryvy větru údolím řeky a čekáním na přívoz ,kdy jedinou signalizací bylo volání přes řeku. Na boty rozmáčené blátem a deštěm na gumové galoše ukryté ve staré tašce ve křoví.
Přesto to může být stále hezkým námětem pro nedělní výlet na kole a nebo pěšky.
Autobusem do Zdib , pak přes Brnky do Klecan na vlak a nebo podél řeky do Troje.
Pokračování příště, ......................