Písmáci o Brnkách
Dějiny panství a zámku Brnky
První lidé se objevili v naší krajině někdy před čtvrt miliónem let. Znali už oheň, jedli divoce rostoucí plodiny a ulovenou zvěř. Přišli sem v klimaticky příznivém období mezi druhou a třetí dobou ledovou, kdy se zdejší krajina ,oživovaná skupinami borovic a odolnými křovinami, podobala stepi.
A kámen byl jejich základním nástrojem.
Na Brnkách se nenašly žádné památky, které by tu pobyt těchto pralidí dosvědčily, ale za Vltavou v Sedlci byla nalezena takzvaná valounová industrie - jednostranné a oboustranné kamenné sekáče, V Libčicích-Letkách, což je také pár kilometrů odtud, byl nalezen křemencový úštěp, který vzbudil pozornost celého odborného světa.
Je to nejstarší, lidskou rukou zhotovený nástroj z Čech, u kterého se podařilo zjistit nálezové okolnosti. Byl uložen pod sedmerou spraší, v hloubce šesti metrů, opodál bylo ohniště a dva zahloubené oválné objekty. A tak odborníci soudí. že to možná bylo nejstarší člověkem vybudované obydlí na československé půdě.
V mladší době kamenné nastala v životě člověka veliká změna. Tak veliká, že věda hovoří o neolitické revoluci.
Z člověka lovce se stal člověk zemědělec. Začal pěstovat pšenici, ječmen, proso, hrách, čočku a boby, choval skot a brav, tkal a vyráběl si hliněné nádoby, které v ohni vypaloval. Na tuto dobu jsou památky už přímo v katastru naší obce.
V Přemyšlení byly nalezeny válcovité pohárky, zalomené misky i mísy na duté nožce, které archeologové zařazují do takzvané kultury vypíchané, to proto, že jsou zdobeny před vypálením drobnými vpichy.
Přemyšlení totiž věnovali svoji pozornost archeologové už v době, kdy byla archeologie jako věda na samém začátku.
V šedesátých letech minulého století tu kopal a zakresloval své nálezy Václav Krolmus, v osmdesátých letech doktor Čeněk Rýzner. Václav Krolmus byl kněz, Čeněk Rýzner lékař z Roztok. A tak na důkladnější výzkum Brnky teprve čekají.
O pravěku Brnek vyprávějí jen náhodné nálezy keramických střepů, které jsou uloženy v depozitáři roztockého muzea nebo takové, na které se přijde při různých zemních pracích. Při výkopu plynovodu byly například odkryty zbytky pravěkého sídliště - čtyři chaty z kultury knovízské. To je už z doby bronzové, asi 1200 let před naším letopočtem. Co se odehrálo v naší krajině v době, kdy tato kultura vznikala,není dosud zcela jasné.
Nepochybně tu žili zemědělci, kteří vyráběli dokonalou keramiku s podivuhodně tenkými stěnami „ pravěký porcelán". Své mrtvé pohřbívali do rozsáhlých pohřebišť v blízkosti velkých osad. Jedna z takových osad byla objevena právě u Přemyšlení. Znalost tavit měď a zinek v odolnou bronz jim umožňovala vyrábět dokonalé nástroje. Bronzové nože, jeden z nich byl nalezen u Přemyšlení, nahradily dosavadní pazourkové čepele a zemědělci poprvé dostali do ruky kovový nástroj, který jim pomáhal sklízet úrodu - srp.
Z povrchového sběru na Brnkách jsou v roztockém muzeu uloženy střepy nádob takzvaného pražského typu, ale to už je z období slovanského, asi ze 6. století našeho letopočtu. Z doby, kdy se z Levého Hradce na protějším vltavském břehu začíná šířit moc českých knížat a kdy se budují základy českého státu.
Pravěcí obyvatelé Brnek, rozhodně už Slované, žili nejprve na vyvýšenině mezi Draháňským potokem
a brneckým potůčkem. Později se z této výšiny přesunuli poněkud níž, na počátek krátkého bočního úvalu, vybíhajícího z údolí brneckého potůčku. Byla to poloha, zřejmě už v oné dávné době vlhká a bažinatá a proto osada, která tu vznikla, byla nazvána Brníky.
Toto jméno je totiž odvozeno ze staročeského brnije, které znamenalo hliniště, jíl nebo bláto. Obecné slovo brník svým tvarem i svým smyslem se podobá výrazu hliník. Obdobného původu je také jméno jihomoravské metropole, Brna.
Poprvé se písemně osada Brníky, ve zkomoleném tvaru Brenici, připomíná v roce 1228 mezi osadami, které tvořily zboží kláštera svatého Jiří na Pražském hradě.
To bylo v období vrcholného feudalismu, kdy na českém trůně vládl král Přemysl I. V roce 1233 držení těchto vsí, tedy i Brník, potvrdil svatojiřskému klášteru papež Řehoř IX.
Od neznámé doby měl na Brnkách dvůr také břevnovský klášter.
V roce 1381 měl tento dvůr od břevnovského kláštera pronajatý pražský měšťan Heřman, řečený Salm. To už bylo po smrti Karla IV., za vlády jeho syna
Václava IV.
Z roku 1416 máme zprávu o hraničním sporu o louku ležící při Vltavě proti roztocké tvrzi. Byla to pře mezi břevnovským klášterem jako držitelem dvora v Brníkách a Reinhardem z Remsu, pánem tvrze a statku v Roztokách.
Pak přišlo husitské revoluční hnutí. Zabírání církevních majetků v husitských dobách způsobilo změnu i na Brnkách.
Dozvukem toho je skutečnost, že Jiří Poděbradský potvrdil Starému Městu Pražskému v roce 1459, aby drželi a požívali ves Brníky do vůle králů českých a do vyplacení zapsané sumy, avšak s podmínkou, že "na lidi nemají neobyčejných daní ani robot pokládati a je obtěžovati proti jejich vůli".
Tento zápis potvrdil pak Starému Městu Pražskému v roce 1472 i Vladislav Jagellonský. Z doby panství Pražanů máme některé skromné zprávy o Brníkách.
Tak například v roce 1531 Jan z Brník, člověk obecný, to je poddaný města, koupil dvůr v Sedlci. Z roku 1538 je zápis o trhu, který se stal o statek a grunty
v Brníkách mezi Vávrou, člověkem pánů Pražan, z jedné strany a s Martinem
z Nové Vsi z Moravy, ze strany druhé.
Martin koupil sobě, manželce a dědicům statek a grunt za pět set kop grošů míšeňských. Při tom trhu džberné pili sousedé tito: Havel krčmář a Petr z Hořejších Chaber, Jan Venteberský z Čimic, Jakub Huša a Petr Tomek z Přemyšlení. Džberným neboli litkupem se rozuměl přípitek, kterým přítomní svědkové potvrzovali platnost smlouvy.
Roku 1526 byl zvolen na český i uherský trůn rakouský vévoda Ferdinand Habsburský, příslušník nejmocnějšího vladařského rodu tehdejší Evropy. Brzy po nástupu na trůn začal omezovat práva šlechty a měšťanstva.
To samozřejmě naráželo na odpor a vyvolávalo proti cizácké habsburské vládě opoziční proudy, které se ideologicky ztotožňovaly s proti katolicismem.
K prvnímu otevřenému protihabsburskému odboji došlo v letech 1546-1547,
kdy se Ferdinand chystal k válečnému tažení proti protestantské Jednotě šmalkaldské.
K odboji se připojila většina královských měst v čele s Prahou. Povstání však ztroskotalo. Ferdinand využil vítězství k posílení panovnické moci a k rozšíření majetku. Zabavil z trestu za účast na povstání proti králi velkou část venkovských statků. Mezi nimi byla v roce 1547 konfiskována i ves Brníky.
Královské byly Brnky jen tři roky, protože v roce 1550 je Ferdinanad I. prodal dědičně Janovi staršímu Kalenicovi z Kalenic.
Tento první šlechtický držitel Brník byl veřejně dost činný. Řadu let se aktivně účastnil jednání stavovských sněmů a byl dokonce zvolen na sněmu do komise pro úpravu poměrů čeledě, řemeslníků, nádeníků a drahoty.
V roce 1561 byl povolán do výboru, který měl za úkol provést opravy zemského zřízení. Naposledy se Jan starší Kalenice připomíná v roce 1573, tehdy se však už nezúčastnil sněmu osobně, ale dal se zastupovat svým synem Joáchymem Kalenicí z Kalenic
a na Brninnikách (!), který po otci zdědil nejen statek Brníky, ale i statek Zruč.
V době, kdy držel Brnky Joáchym Kalenice došlo k události, která je charakteristická pro tehdejší poměry. V roce 1591 Martin Moravec z Nového Města Pražského žaloval u komorního soudu Joáchyma Kalenice. Žádal, aby mu byl vrácen dvůr v Brníkách, kterého se po smrti jeho otce Martina Moravce, ujal Jan Kalenice. Pravého dědice Martina prý ze dvora vyhnal a dvůr jinému prodal. Ve sporu byla předložena trhová smlouva z roku 1538, jíž Martin z Nové Vsi na Moravě,
dvůr na Brnkách koupil.
Pře se táhla dlouho.
Ještě v roce 1602 se vdova Anna Moravcová obracela v té věci na císaře Rudolfa II. Výsledek sporu není znám, zdá se, že věc byla prohlášena za promlčenou.
Tato historie je nejen výmluvnou ukázkou feudálních sporů, ale také zajímavým příkladem, jak vznikala naše příjmení.
Z Martina, který přišel z Moravy,se stal Moravec
a toto příjmení se v jeho rodě udrželo.
V roce 1591 prodal Joáchym Kalenice své dědictví, totiž tvrz a ves Brníky se dvorem poplužním a poplužím, dědinami, lukami, háji, porostlinami a vším příslušenstvím Kunrádovi Mayerovi z Poksdorfu.
Ze skutečnosti, že při konfiskaci v roce 1547 a při prodeji v roce 1550 je zmínka jen o vsi Brníkách a při prodeji v roce 1591 Joáchym Kalenice prodává jako dědictví po otci tvrz i ves, soudí náš nejlepší znalec českých hradů, zámků a tvrzí August Sedláček, že tvrz v Brníkách postavil Jan st. Kalenice po roce 1550. Tvrz, to byla jednotlivá opevněná tvrdá stavení, tvořící součást venkovských poplužních, panských dvorů.
Bývala to obyčejně věž nebo věžovité stavení, neboť taková stavba se dala dobře hájit proti útokům.
Tvrzí bývalo po Čechách ve 14. a 15. století mnoho.
Když se změnila válečná technika, dávala šlechta přestavovat tvrze v zámky.
Jako ve většině případů, tak i o Brnkách bohužel neznáme archivní prameny, které by prozradily, kdy se stará tvrz v Brníkách změnila na tehdy moderní panské sídlo, zámek.
Po Karlu Mayerovi zdědil Brníky jeho syn Karel Mayer z Poksdorfu, Jeho Milosti Císařské rytmistr. V roce 1628 bylo na statku šest poddaných, vesměs chalupníků. Robotovali při žetí obilí, vázání ovsa, pletí mrkve a sázení zelí.
Karel Mayer mladší prodal statek Brnky v roce 1641 paní Maryáně Brygytě Libovické z Machovic, manželce Jana Libovického z Libovic, hejtmana císařských panství Benátek a Lysé. Je to první písemný doklad, v kterém se nehovoří
o Brníkách, ale jméno osady je v nynější podobě - Brnky.
Bylo to v době třicetileté války. Pustošení země, rozvrácené hospodářství, hlad
a morové epidemie postihly nejtíže lidi na venkově. V předbělohorské době patřily české země k nejlidnatějším oblastem Evropy. Válkou a vystěhovalectvím však poklesl počet obyvatel o více než jednu třetinu. Na celé klecanské farnosti zůstalo jen 709 lidí. Asi třetina veškeré obdělávané půdy ležela ladem. Rolnické usedlosti byly zčásti vypáleny a opuštěny, nedostávalo se pracovních sil.
Také statek Brnky byl zpustlý a zruinovaný. Podle trhové smlouvy byla ves Brnky "s tvrzí, dvorem poplužním a poplužím k němu náležitým, ovčínem, dědinami ornými a neornými, lukami, dvěma háji, vrbinami, porostlinami, vinicí pustou s lisem,
s krčmou výsadní, s lidmi poddanými, osedlými i neosedlými, přítomnými i nepřítomnými, z gruntu sběhlými, na tom gruntě zrodilými i odjinud vyhoštěnými a obzvláště poznamenanými v rejstříku, podepsaném vlastní rukou prodávajícícho".
Dále ke statku patřila štěpnice, zahrady,stráně, vodotočiny, břeh řeky Vltavy,
"od gruntů, náležejících k nejvyššímu purkrabství pražskému, až do gruntů přemyšleňských.
V místech kde se na vlasec ryby i velikou vodu dříví hákem chytati může".
Paní Libovická se snažila napravit všechny válečné škody a dát statek do pořádku. Ale nedržela jej dlouho. Čtyři roky po válce jej prodala „ větším dílem napravený" panu Janu Battistovi Birkovi z Birkenštejna. Slovutný kupec Jan Battista Birka studoval medicinu na slavné italské univerzitě v Padově, kde v roce 1648 získal doktorát.
Statek Brnky se při koupi v roce 1652 popisuje v podstatě stejně, jako v roce 1641. Jen u vinice je poznamenáno, že "náleží pod Jeho Milosti Císařské perkrecht," to je pod pravomoc viničního úřadu a má se z ní platit jeden zlatý, dva krejcary. Ryby se mohou chytat na vlasec i se sakem.
Paní Libovická si vymínila právo ponechat si několik poddaných:
dvě malá děvčata - Lídu dceru krčmářovic Evy, Káču, dceru kováře Pavla Pokorného, pachole Šimona a Evu, husopasku, ženu věkem sešlou.
V letech 1653-1655 se pracovalo na berním katastru pro Čechy, kterému se říká berní rula. Byl to soupis, který uváděl základní a podstatné skutečnosti o poddaných na venkově i ve městech, o obyvatelstvu královských měst,o svobodnících, o židech. Zjistil v Čechách kolem 950 tisíc obyvatel, to je asi padesát procent proti stavu před třicetiletou válkou.
Při podávání přiznání k berní rule, prvnímu českému bernímu katastru, byli na Brnkách jen čtyři chalupnící, páté stavení, zvané krčmovské, bylo pusté
a rozbořené.
Jen místo po něm zbylo. Ti čtyři chalupníci měli tehdy dohromady padesát tři strychů rolí, na zimu osívali dvanáct strychů, na jaro sedm. Měli šest kusů potahů, osm krav a pět jalovic.
Nový držitel Brnek, doktor Birka, měl časem se svým statečkem určité nesnáze. V roce 1657 mu sem byla dosazena vojenská exekuce pro neplacení daní. Podle tvrzení Birkova se tak stalo neoprávněně, nevinně prý trpěl pro nepořádek výběrčího daní. Tak aspoň uvedl ve své stížnosti ke královskému guberniu, které jeho stížnost postoupilo k vyšetření krajským hejtmanům kraje Kouřimského - tam Brnky patřily - s pokynem, aby „obyvatelům kraje skrze takové vejběrčího nepořádnosti zbytečně obtěžovati a k daremným škodám přivozovati nedopouštěli" . Výsledek jednání o této exekuci však neznáme. Jiná, dlouho trvající potíž se vyskytla ve vztahu k sousední mu statku roztockému, který patřil knížeti Lichtenštejnovi.
Přečtěme si, co o tom napsal doktor Birka
v dopise ze 14. června 1660 inspektoru lichtenštejnského panství
kosteleckého a roztockého:
„... v minulých dnech poroučevše já jednomu poddanému mému jménem Tomášovi Vinařovi něco dříví k potřebě mé na témž břehu zporážeti, tu jest k němu Jiřík Kunický purkrabí ze zámku J. M. knížeti náležejícího, přes touž řeku Vltavu
přepraviti se davše, téhož člověka poddaného mého náramně kyjem zbil, přes patnácte ran jemu dal, až krev z jeho rukou tekla, po těle pak modré fleky zůstaly, a jeho odtud takovým kvaltem a mocí beze vší příčiny dané, nemajíce toho pod řádem a právem proti vyměření J.M.C. obnoveného zřízení zemského nikterak dopouštěti, z díla sehnal, těchto pak dnů na témž břehu mém dříví mé posekavši davše, do Roztok převézti dal a pak se ještě k tomu proti J.M.C. obnovenému zřízení pychu dopustil."
Doktor Birka se ve svém sporu dovolával článku nové ústavy, tzv. Obnoveného zřízení zemského, která v Čechách platila od roku 1627 a uvnitř stavovské obce posilovala politickou moc panstva.
Nevíme, jak vlastně tento spor vznikl, ale už tu byl jednou, jak jsme si vyprávěli,
v roce 1416. Nyní obě strany ve sporu dokládaly svá práva, výpisy ze zemských desek. Doktor Birka trhovou smlouvou z roku 1652, kterou Brnky koupil, lichtenštejnští trhovou smlouvou z roku 1564 o koupi statku Roztoky.
Za Birky nebyl tento hraniční spor rozhodnut.
Doktor Birka a jeho manželka Anna Apolena z Nevítkova, byli pravděpodobně bezdětní, a tak se rozhodli darovat statek Brnky jezuitské koleji u svatého Ignáce na Novém Městě Pražském.
V darovací smlouvě z 1. ledna 1661, podepsané za kolej jejím rektorem Janem
z Vrb na, je Birka už titulován nejen doktor medicíny, ale i doktor filozofie. Popsání statku je obdobné jako u převodu minulého. Jen je tu navíc zmínka, že se darují a odevzdávají také všechny svršky a nábytky a vše, co se nachází podle inventáře. Tento inventář se však bohužel, nezachoval.
Za jezuitského panství na Brnkách pokračoval spor s roztockým panstvím
o pravý břeh Vltavy. Hned v roce 1661 píše rektor koleje roztockému purkrabímu lístek tohoto znění: "Dobrej den, pane purkrabí! S bolestí jsem vyrozuměl, že pán dal na břehu dříví sekat, který mně náleží. Poněvadž od něho bez mé vědomosti se tak stalo, dříví to zapovídám a pokutu vyměřenou právem žádám za ten i předešlý skutek, když vinaře kolejského nebo brneckého zbil. Pokud něco protivného se zdá, ať mě se to nepřičítá, ze práva svého tu, kde náleží, hledati budu. S tím se pánu poroučím a lepší sousedství očekávati budu. Pána dobrej přítel Toblas Gebler, Coleggi Soc. Jesu rector."
Nemůžeme tu probírat průběh toho dlouholetého sporu. Je o něm velmi mnoho spisů. Je to názorný příklad poměrů za feudalismu, kdy poddaní trpěli za nepořádky a spory svých panu.
Na nově získaném statku Brnky vystavěla jezuitská kolej v roce 1662 nový dvůr a opravila i tvrz.
Doktor Birka a jeho manželka darovali Brnky koleji s podmínkou, že ta statek nikdy - neprodá. Brzy se však ukázalo, že statek málo vynáší, a tak se jezuité rozhodli jej prodat. Získali k tomu souhlas jak vdovy po doktoru Birkovi,
tak i zvláštní císařské povolení. Pro zamýšlený prodej pořídili asi v roce 1670 zevrubný popis brneckého statku.
Z něho se dovídáme, že tu byla tvrz, pod zemí dva sklepy klenuté, v nichž bylo studeno jako u ledu. Dále tu stály stodoly se dvěma mlaty, maštal pro koně, ovčín pro pět set ovcí a kolny. Všechna stavení byla kamenná, vápnem obvržená a krytá šindelem. Ve dvoře byla dobrá studnice a v ní dostatek vody, i když nejvíce sucho bylo. Při dvoře ležela pěkná štěpnice, v ní se sušilo sena na čtyři vozy a rostlo tam přes kopu pěkných mladých štípků. Pak tu byl rybníček, příhodný pro domácí kuchyni a druhý rybník pustý, při němž by, jak se psalo, mohl stát dosti pěkný mlýn.
U dvora stála kamenná kovárna a výsadní krčma. Ke dvoru patřila také nová cihelna a zásoba třiceti sáhů nalámaného kamení ke stavbě. Ve dvoře se chovalo 5 mladých klisen, 12 dojných krav, 1 vůl, 8 kusů jalového dobytka, 9 sviňského, 180 ovcí, 6 slepic s kohoutem a 2 kachny. Dvůr měl 365 strychů polí a pěknou vinici o šesti čtvrtích lánu, na níž od východu až do západu svítilo slunce. Ke statku patřily i dva dubové háje. Ve vsi byli tři chalupníci, z nichž dva měli potahy a dvacet lidí přídvorních - dvorské čeledi.
Skutečně pak v roce 1682 prodala Jezuitská kolej u svatého Ignáce statek Brnky. Kupcem byl rytíř Blažej Eugenius Salazar de Monte Albano, c. k. rada
a přísedící dvorního a kamerálního soudu. Poprvé je v zemských deskách o prodeji Brnek zápis německý. Píše se v něm nikoliv o tvrzi, nýbrž o rytířském sídle, s kaplí, oltářem a mariánským obrazem. Je to první zmínka o zámecké kapli na Brnkách.
V obvyklém popise statku je proti dřívějším zápisům poprvé uveden i masný, to je řeznický krám, kuchyňská zahrada a haltýře na ryby (haltýř = sádka).
Pak nastává období velmi častého střídání držitelů.
Už v roce 1684 prodal Salazar statek Brnky Joáchymu Janu Ignácovi Malovcovi z Malovic, pánu sousedního statku Přemyšlení.
Tehdy bylo na Brnkách sedm poddaných dva sedláci potažníci a pět chalupníků.
Od Malovce kupuje Brnky v roce 1686 Jan Karel z Goltzů, c. k. rada, přísedící kamerálního a dvorského soudu a královský hejtman Menšího Města Pražského. Tehdy je v trhové smlouvě poprvé zmínka o chmelnici.
Vdova po Goltzovi prodává v roce 1699 Brnky Františku Hýzrlovi z Chodů.
V trhové smlouvě je výslovně podotknuto, že poddaní Goltzovského statku Maštova u Podbořan, kteří byli na Brnkách usazeni, nejsou žádní poddaní brnečtí, nýbrž zůstávají poddanými maštovskými.
V roce 1709 držel statek Jan rytíř Manhard, za něhož byla sjednána s držitelem statku Přemyšlení Josefem Malovcem přátelská dohoda o hraniční brnenecké skále (Brnka Steinberg), o pastvinách a při nich ležícím lomu, o něž bývaly spory
a nedorozumění mezi sousedícími statky.
V roce 1713 vypukl v Čechách a na Moravě veliký mor. Onemocnělo asi padesát tisíc lidí, z toho v Praze a v pražském okolí třináct tisíc lidí zahynulo. Morová nákaza zachvátila i dobytek. Epidemie dovršila zbídačení země na konci válek o španělské dědictví. V této době měl dvůr Brnky výměru 361 strychů, a to
36 strychů v půdě dobré, 69 strychů v půdě prostřední, 254 strychy v půdě špatné
a 2 strychy ležely ladem. Na Brnkách byl rybníček na jednu kopu násady ryb, stál tu neužívaný volovský mlýn (OchsenmUhle), 36 strychů zahrad, chmelnice na dva věrtele, vinice o deseti strychách a les. Žilo tu šest usedlých poddaných, dva půlsedláci a čtyři chalupníci, z nichž jeden Martin Kubeš byl rychtářem. Měli dohromady 112 strychů polí a mohli chovat 8 volů, 8 krav, 6 jalovic a 6 sviní.
Dalším držitelem Brnek byl Václav Kuntz z Freyenthurnu, který se velice zadlužil, takže došlo k několika exekučním aktům a posléze v roce 1719
k poslednímu stupni exekuce,takzvanému odhádání. Tehdy zástupci soudu odhadani, to je popsali a ocenili statek a dědiny Brnka řečené.
Je to psáno česky a Brnky jsou v něm podrobně popsány. Píše se, že jest tu plac, čtverhranný lipami zdobený, zdí ohražený a zeď pěkně velkými "kvaterštukovými" kameny položená. V brneckém sídle je velká kaple Panny Marie,klenutá
a štukatérským dílem zdobená. Po levé straně jest velká sednice, vedle ní prostranná kuchyně, v ní poklop do podzemního sklepu a vedle té kuchyně spižírna. Tento dolejší štok jest veskrze všechen klenutý. Z klenuté síně se jde po schodech
do prostředního štoku, kde je mázhaus, po levé straně oratorium do kaple a po pravé dva pokoje. Vše jest s pěknými stropy a do hořejšího štoku vedou dvoje schody.
Nad kaplí je veliký pokoj s třemi dveřmi, v něm pěkný modrý strop s pozlacenými lustry, šenktiš a po pravé straně dva pokoje.Z mázhausu vedou schody do podkroví, nad nímž je vížka, v ní zvonec, kterým se na mši svatou a proti mrakům zvoní. Sídlo jest vše od kamene vystavené a šindelem kryté.
V kapli. byl oltář, jak se v odhadu píše "truhlářského díla, modře malovaný,
po stranách metalírovaný, řezby prosté též metalírované". Při tom oltáři bylo tabernákulum, v oltáři obraz Marie s Ježíškem a pak následuje podrobný soupis značného počtu nejrůznějších obřadních předmětů, obrázků, svícnů, které tehdy v kapli byly. Odhad pak pokračuje popisem a oceněním statku a jeho jednotlivých objektů a práv.
Byl tu pivovar, v něm pánev měděná, tři štoky, dvě kádě a jiné pivovarské potřeby. Vedle byla spilka, byt pro sládka, s pokojem, dvěma komorami a kuchyní a nad ním sýpky s prkennou podlahou. Vše bylo kamenné a šindelem kryté. Dále byla na Brnkách vinopalna, rovněž kamenná a šindelem krytá, v ní pokoj, dvě komory, klenutá kuchyňka, chlívce, měděný kotel na devět pánví a jiné nádobí patřící k vinopalně. Žid - vinopal Markes Foltin platil z vinopalny podle smlouvy i se šucgeltem, to je ochranným poplatkem 35 zlatých a vydělával ročně asi 70 zlatých. Měl také právo pro svoji potřebu porážet dobytek.
Při panském sídle ležela zahrada a vedle ní štěpnice, v které bylo mnoho pěkných urostlých jabloní a hrušek a pěkné aleje se stromy z obou stran. Ostatní část zahrady byla vysázena mladými strůmky a užívala se travou pro dobytek. Zahrada i štěpnice byly ohrazeny dobrou zdí.
V objektu dvora byla ratejna, vedle ní komora, v síni klenutá kuchyňka a kravíny s prkenným stropem. Ze síně vedly nahoru schody, kde byla kuchyňka, dva pokoje a komora a velká komora pro řezání řezanky a uchovávání ouhrabků.
Ze síně se šlo na dřevěnou pavlač, dlouhou jako celé stavení. Proti ratejně stála stodola se dvěma mlaty a nalevo, poblíž panského sídla byla maštal pro koně a kůlna pro vozy.
Další kůlna byla při ovčíně. Pod ní byly dva sklepy a chlívce pro svinský skot.
I tato stavení byla kamenná a krytá šindelem a celý obvod, jak panské sídlo, tak i pivovar a dvůr byly pod jedním uzavřením. Vstupovalo se sem dvěma vraty a jednou fortnou. Vedle dvora a ratejny byly studnice. Také ovčín byl kamenný a šindelem krytý.
Při něm stála chalupa pro mistra polního, to je pro ovčáka.
"Rybníček pro kuchyňské ryby je tuze zanešený," píše se v odhadu. Rybník ležel vedle vinice a tekla do něj pramenitá voda. Stál tu také mlýn, "který táhly vody".
Ten byl dřevěný a šindelem přikrytý. Při zahradě ležela chmelnice. Vinice byla veliká, avšak zpustlá. Poddaní ji nemohli obdělávat a dělníkům se muselo dávat tolik denního platu, jako z vinic okolo Prahy. To bylo patrně finančně neúnosné. K vinici patřil byt pro vinaře.
V odhadu se objevují i první pomístné názvy:
Dlouhé hony, Za křížem, Za zahradou, V hájkách, Za cihelnou, U háje a Za hájem.
Pole při dvoře ležela všechna pohromadě. Dohromady pole měřila čtyři a půl lánu,
39,5 provazce zemské míry. Z toho byla asi třetina lepších. Vrchnost užívala také pole zvaná Bulkovská, která patřila k selskému gruntu a z nichž se platila daň zvaná kontribuce. Louky při statku nebyly. Les zvaný Velký háj ležel mezi panskými poli. Byl porostlý mladým doubím a měřil přes 52 provazců. V době odhadu bylo
ve dvoře 14 krav i s jednou krávou, kterou měl vinař na vinici, dále 1 býk hospodářský, 2 roční býčci, 3 jalovice, 3 svině, 3 kanci, 2 roční prasata, 146 bahnic, 69 zubkyň, 62 zubáků, 13 beranů starých a 112 bahňat letošních.
Sedmý díl užitku z ovčího dobytka náležel polnímu mistru. Jako tažná zvířata měl tehdy statek jednu starou klisnu, mladého valacha a 3 hengsty, to je hřebce.
Z drůbeže se chovaly tenkrát 4 krůty s krůťákem, 7 hus s houserem, 5 kachem s ličákem a 15 slepic s kohoutem. Z drůbeže platila šafářka ročně do důchodu 30 zlatých a dostávala na drůbež ročně 12 strychů ovsa. Vrchnost užívala také pod-danská pole, která náležela k jednomu dvoru nebo selskému gruntu. Jeho postavení bylo velmi sešlé. Byla v něm sednice a komora bez oken a dveří, chlév, zděná stodola krytá šindelem, na dvoře kůlna a také tam bylo nové kamenné, šindelem kryté stavení. Vedle byl sklep, při něm sad a v něm "něco švestkoví a ostatek travou porostlý". Na selské půdě patřící vrchnosti byla hospoda, kde byl šenkýřem řezník, který měl dovolení porážet dobytek a prodávat maso .
Místo činže platil takzvané posudné. Z každého sudu po jednom zlatém, což ročně vynášelo 24 zlatých. K pivu prodával i pálenku. Při hospodě byla kovárna a v ní panské kovářské nářadí a nádobí. K selskému gruntu patřila kromě polí také poddanská vinice. Na selském statku se mohlo chovat 10 dojných krav, 5 jalovic, 3 svině, 10 kusů jalového sviňského skotu, 50 bahnic a 50 kusů jalového ovčího dobytka. Jako poslední položka odhadu
je uvedena takzvaná "zvůle s tím břehem od nejvyššího purkrabství až do gruntů přemyšleňských".
Je to zřejmě právo rybolovu, jak je o něm zmínka v dřívějších zápisech zemských desek.
Poddaní na Brnkách měli povinnost robotovat tři dny. O stálých platech, odvádění slepic a vajec byly sice v dřívějších trhových smlouvách zmínky, ale poddaní mnoho let vrchnosti nic nedávali a ani nepamatovali, že by někdo platil nebo odváděl.
Také urbář, to je seznam poplatných pozemků, nebyl při odhadu k dispozici. A tak jedině podle výpovědi vinaře, který byl nejstarší z poddaných, bylo zjištěno, jaké byly povinnosti z jednotlivých gruntů. Platívali dva potažníci (František Mejsnar ročně 1 zlatý 45 krejcarů a Jan Stránský 1 zlatý 30 krejcarů), 4 chalupníci po 48 krejcarech. Za robotu platili potažníci po 2 kopách a chalupníci po 30 krejcarech. Tento podrobný popis podává jasnou představu o tom, jaký byl v roce 1719 rozsah a stav panského sídla a dvora na Brnkách, o jeho zařízení a vybavení a o životě poddaných.
Jednání o dluzích Václava Kuntze se vleklo několik let, až konečně v roce 1723 pověření komisaři prodali Brnky
Františku Karlu Pacelimu z Adlersheimu, c. k. radovi a přísedícímu komorního a dvorského soudu. Ten však ještě téhož roku statek postoupil Damianovi Janu Filipovi ze Sickingenu, c. k. tajnému radovi válečného dvora, generálu polnímu zbroj mistrovi, majiteli pěšího pluku, komandantu v Praze a velícímu generálu v Čechách. Za vedení tohoto pražského vojenského velitele byla v Praze postavena Písecká neboli Bruská brána.
Později se zjistilo, že na statku Brnky vázne odpradávna povinnost vůči kostelu v Dolních Chabrech, totiž roční poplatek 92 bílých grošů jako nájemné ze čtyř železných krav a kapitál 15 grošů míšeňských, odkázaný jmenovanému kostelu dřívějším držitelem Brnek Karlem Mayerem. Musíme si však říci, co to taková železná kráva byla. Když se stalo, že některý osadník odkázal kostelu svůj majetek a s ním i dobytek, zpravidla nebyly na faře možnosti o tato zvířata pečovat. A tak faráři dávali zpravidla krávy nebo ovce do opatrování hospodářům a ti jim za tuto pronajatou zádušní nebo také kostelní krávu odváděli poplatek. V 17. století to bylo zpravidla 24 krejcarů ročně za kus. Nájemce se mohl zprostit břemene jen když krávu odvedl a ta byla pronajata jinému. Povinnost odvádět nájemné z kostelní nebo zádušní krávy vázla na gruntě, jehož držitel krávu k sobě přijal. Když zvíře pošlo, byl držitel povinen odvádět příslušné nájemné dál, protože se předpokládalo, že kráva zanechala po sobě telata. Této povinnosti, které mohla nájemce zprostit jen zádušní správa, se říkalo železná kráva. Historicky nedoložená tradice vypráví, že se jako připomínka této povinnosti stavěla v příbytku hospodáře železná figurka dobytčete.
Svobodný pán se Sickingenu se zdráhal tyto povinnosti plnit s odůvodněním,
že si koupil Brnky bez těchto břemen, o kterých nebylo v jeho kupní smlouvě zmínky.
A tak se nakonec jeden z věřitelů, hrabě Sweerts-Sporck uvolil vyrovnat celou věc tak, že zaplatil 70 zlatých. Arcibiskupská konsistoř, purkmistr a rada Starého Města Pražského jako patroni chaberského kostela, očistili statek Brnky od povinností ke kostelu.
Doba 17. a 18. století znamenalo s nástupem habsburské dynastie na český trůn nejen germanizaci, ale i násilnou katolizaci a silné proti reformační hnutí. Byli pronásledováni všichni, kteří vyznávali jinou víru než oficiální katolické náboženství.
V zápisech z 18. století se píše, že na Brnkách a v okolí, ve Zdibech, Roztokách, Klecanech, Chabrech, Bohnicích
a v Draháňském mlýně se ukrývali tajně evangelíci. V roce 1729 byl dokonce do našeho kraje vyslán jezuitský pozorovatel, který měl tyto tajné nekatolíky vyslídit. Vydal se z Troje přes Bubeneč, Podhoří, Roztoky,Žalov, Podmoráň, Klecany, Brnky, Draháňský mlýn do Bohnic. Byla-li jeho cesta úspěšná či neúspěšná, o tom záznamy nic nepraví.
Z dalších držitelů Brnek známe Ondřeje Ludegara a jeho dědice.
Ti měli Brnky kolem roku 1757.
Od roku 1764 držela Brnky hrabata z Milessimo.
Z této doby je zápis z roku 1771, kdy byla prodána nově vystavěná kovárna se vším kovářským příslušenstvím dědičně Josefu Jedličkovi.
Druhá polovina 18. století je dobou selských vzpour a rebelií.
Oheň vzpoury se zvláště v roce 1775 rozhořel po celých Čechách. V záznamech jsme našli, že lidé ozbrojeni cepy, vidlemi a kosami táhli přes Brnky až na návrší nad Vltavou u Troje.
V roce 1788 bylo na Brnkách 18 popisných čísel: zámek, dvůr, pivovar, bečvárna, vinopalna, hospoda, 6 panských domků a 5 domků židovských, označených římskými číslicemi.
Dále tu byla kovárna Josefa Jedličky. Jeden židovský domek ležel pod strání poblíž Vltavy.
V roce 1808 koupil Brnky František Vobořil,
který byl od roku 1805 pošmistrem a držel poštovní přepřahací stanici ve Zdibsku.
Měl 10 poštovních koní, 4 vozy a 4 postilióny. Vobořil v roce 1811 přikoupil
ke statku na Brnkách od Antonína Wilda i Draháňský mlýn.
Od roku 1828 byl vlastníkem Brnek pražský měšťan Jan Gallus.
Kolem roku 1842 bylo na Brnkách 21 domů s 230 českými obyvateli, mezi nimi 7 domů židovských s osmi rodinami.
V zámku byla veřejná kaple a obydlí správce statku. Dvůr byl v režii majitele, u dvora byl pivovar, bečvárna, vinopalna, věznice, obydlí ovčáka, truhláře,cihláře, hospoda a 6 dalších panských domků, z nichž dva stály u Vltavy. Jedině kovárna nepatřila vrchnosti. Ve vsi nebyli uhni sedláci ani chalupníci, nýbrž jen panské domky, jejichž obyvatelé se živili prací pro vrchnost. Zrušení nevolnictví v roce 1781 tedy neznamenalo pro poddané na Brnkách žádnou změnu a nebylo pro ně žádnou změnou ani zrušení roboty v roce 1848. V první polovině 19. století žilo na Brnkách 15 židovských rodin, z nichž většina měla děti. Vytvořilo se tu dokonce jakési malé židovské ghetto, v kterém Židé žili vlastním způsobem života. Židovská modlitebna - synagoga na Brnkách nebyla. V zdibské kronice je zpráva o tom, že ještě před rokem 1840 byla synagoga v Přemyšlení, kam také docházeli židovští obyvatelé z Brnek. Kdy a jak tito Židé z Brnek odešli, většinou není známo. Jedna rodina vymřela, jedna se odstěhovala do Poděbrad.
Brnek se dotkla i rušná doba napoleonských válek.
"Naším krajem procházelo mnoho vojska," píše se ve zdibské kronice.
"Byli tu Rusové, kteří byli našimi lidmi kamarádsky snášeni."
V roce 1847 byl majitelem Brnek Ferdinand z Lobkovic.
Držel si tu celoročního zahradníka a obezděná zahrada byla jednou z nejpověstnějších z celého kraje. Když
se odbyly žně a přišlo září se svátkem Narození Panny Marie (8 září), byla slavná pouť na Brnkách. Přišli lidé z Klecan, Roztok, Chaber, Zdib, Přemyšlení a Veltěže na Brnky do zámecké kaple. Muzika vyhrávala, tancovalo se, ale
"nejhezčí ze všeho byla procházka nádherně upravenou zahradou," píše zdibský kronikář a přitom si povzdechl: „ Jaká je škoda, že tak málo lidí, často majetných, nedovede vyčíst z matky Země oč žádá pro okrasu celého kraje a povznesení lidského života."
Ten povzdech je z doby daleko pozdější, kdy kronikář znal věhlas zahrady z vyprávění a v jeho době už začínala pustnout.
V letech 1852-60 byli majiteli Brnek Josef a Anna Ledrovi,
držitelé sousedního roztockého statku.
Po nich manželé Brabcovi, za nichž byla v roce 1865 uzavřena dohoda se statkem Klecany-Přemyšlení o pastvinách Holosmetka. V roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Strach před Prušáky, nebo jak také lidé říkali Prajzi, kteří táhli
na Prahu, byl veliký. A tak se Brnecký háj stal místem, kam lidé ukrývali dobytek.
Z roku 1866 je také zpráva o brneckém pivovaru. Pracovali v něm 3 dělníci a roční výroba byla 360 sudů.
V roce 1873 koupil znovu Brnky Ferdinand princ Lobkovic
a administrativně je spojil se svým rozsáhlým lobkovickým panstvím. V letech 1891-1895 byl majitelem Brnek František Bedřich Noltsch, c. k. poručík 3. dragounského pluku. Dvůr na Brnkách měl ve vlastní režii, pěstovala se tu pšenice, cukrovka, ječmen, chovali se merinské ovce a byly tu i pěkné sady ..
V roce 1895 koupil Brnky továrník a majitel realit ve Vídni Jindřich Benies a po něm jej vlastnili jeho dědicové.
Beniesové byli majiteli také sousedního statku Klecany.
Dvůr na Brnkách měli v režii a pěstovali zejména cukrovku na semeno. V Klecanech měli také laboratoř, kde zaměstnávali 10 chemiků a 70 pomocných pracovníků. Před 1. světovou válkou
se ze dvora na Brnkách prodávalo asi 20 vagónů obilí, 60 vagónů cukrovky do cukrovaru ve Zvoleněvsi a 100 vagónů kvalitního řepného semene. Nový majitel zrušil i zámeckou kapli, kterou používal za skladiště a čistírnu semene.
Na sklenku století měly Brnky 17 domů a 120 obyvatel. V dubnu 1919 byl vydán záborový zákon, který se vztahoval na velkostatky s výměrou nad 150 hektarů zemědělské půdy nebo nad 250 hektarů veškeré půdy. Kdyby byl uskutečněn, vztahoval by se téměř na třetinu ČSR.
Provádění zákona však probíhalo pod patronací agrární buržoazie,
jejímž úmyslem bylo především zmenšit sociální napětí na venkově, pacifikovat revoluční náladu malých a středních rolníků a posílit politické i ekonomické pozice agrární strany.
A tak průběh reformy byl vleklý a její skutečný rozsah zůstal daleko za stanoveným záborovým zákonem. Více než polovina zemědělské půdy zůstala původním majitelům a na čtvrtině zabrané půdy vznikaly zbytkové statky, jejichž majitelé "zbytkaři" pocházeli z řad prominentů agrární strany. Mezi tyto zbytkové statky
se dostal i velkostatek na Brnkách.
Říkali jsme si, že se na statku na Brnkách v podstatě nic nezměnilo zrušením nevolnictví v roce 1781, že se nezměnilo téměř nic na sociálním postavení zemědělských dělníků ani zrušením roboty v roce 1848. Sociální změny nepřinesla na Brnky ani nová buržoazně demokratická Československá republika.
Dělnictvo už od počátku republiky usilovalo po vzoru Velké říjnové socialistické revoluce o socializaci. V létě 1920 revoluční vlna v Evropě i v ČSR vyvrcholila. Vystoupil československý proletariát vedený marxistickou levicí v sociálně demokratické straně. Také na Brnkách došlo k pokusu o zabrání statku. Včele socializace stál klecanský tesař Jan Smetana.
Tehdejší správce dvora Josef Bíhrdlík vydal zabírajícím klíče. Byl za to propuštěn a mnoho lidí bylo pozatýkáno.
Úředník "pozemkové reformy" Emil Konig, který byl v této době majitelem statku, si dovedl udělat pořádek.
Jak žili lidé na statku, o tom vypraví zemědělský dělník Antonín Murin,
Který přišel v roce 1928 na Brnky ze Slovenska.
"Měli jsme na Oravě malé hospodářství. Byli jsme čtyři děti, žil ještě děda, tatínek
a maminka. Ti stačili to malé políčko obdělat, pro mne už doma nebyla práce, a tak abych jim neujídal chleba, nechal jsem se gazdou najmout na práci do Čech. Zakotvil jsem v Klecanech a odtud jsem se dostal na Brnky."
Pro českou buržoazii bylo Slovensko téměř polokoloniálním územím. Dala se tu získat laciná pracovní síla, lidé, kteří dřeli od slunka do slunka za nepatrnou mzdu.
"Z těch dob pochází rčení - dělá jako Slovák," vzpomíná dále Antonín Murin.
"Dělník dostával týdně sto korun a byt. Byty pro svobodné byly v dnešním kulturním domě, ale to už jsem byl vlastně stálý zaměstnanec. Ti, kteří přijížděli jen na sezónní práce, byli ubytováni v domě na kraji Přemyšlení, kterému se říkalo Slovárna. Když jsem se v roce 1935 oženil, stal jsem se deputátníkem.
Deputátník fasoval uhlí, dříví, obilí, mléko a petrolej na svícení, protože elektřina byla na statku a v deputátních domech zavedena až v druhé světové válce.
Majitel nám dal dva slamníky a než jsme si z vyřazeného vozu - bedňáku ztloukli postele, spali jsme na zemi. Deputátník měl dvě stě korun měsíčně k deputátu.
V sobotu, když jsme dostali výplatu, šli jsme houfem nakupovat do Klecánek. Tam byl proti dnešní Jednotě obchod, kde se dostaly brambory, mouka, uzeniny, šaty i boty. Na Brnkách si obchod otevřel až později
Heřman Bečvář a Fr. Novotný. I do hospody se chodilo do Klecánek, protože pozdější brnecké hospody na Sahaře, u Součků, u Pšeničků vyrostly také později. Nejprve jsem jezdil s voly, pak s koňmi. Na statku byly čtyři páry koní, dva páry volů, traktor - stará škodovka a asi sto krav. Když potřeboval kovář pomocníka k mlátičce, dostal jsem se i ke strojům. Parní mlátička tu byla až do nástupu kombajnů. Statek měl 110 hektarů polí pšenici, žito, ječmen, řepku, semenici cukrovku a brambory. Semeno z řepy se mlátilo v zámecké kapli ručně, později benzinovým motorem. Samozřejmě, že tu bylo všechno zaprášené a po někdejší kráse kaple nebylo ani památky."
Teprve nový majitel ing. Eduard Caha
dal poškozenou kapli obnovit a tím byla devastace této umělecké památky ukončena.
Zámecká kaple na Brnkách je popisována v soupisu uměleckých památek jako obdélná místnost, sklenutá valenou klenbou s lunetami a bohatou raně barokní výzdobou. Jsou tu dvě kartušová pole, andílci v klenebních cípech, festony s ovocem a perlovec, sbíhající se na masivní korintizující hlavice.
Na stěnách jsou mělké polokruhové výklenky, pro-lomené na západní straně v přízemí obdélníkovými okny, v patře okny polokruhovitě uzavřenými.
Na severní straně kaple je v patře panská oratoř
s dřevěnou balustrádou, která je i u protilehlých oken. V přízemí je vchod s raně barokními dveřmi a vchod do obdélníkové přilehlé sakristie. Na východní straně je obdélný novější přístavek presbitáře spojený s původní kaplí obdélníkovým oknem. Zajímavý je rokokový obraz Zvěstování. Takových obrazů, na kterých je Marie zobrazena jako nastávající matka, je opravdu málo.
Pomalu končila dvacátá léta a Brnky byly stále stejné. Nežil tu vlastně nikdo jiný než ti, kteří pracovali na statku.
Stál tu zámek, kolem hospodářské budovy, domky s byty dělníků
a deputátníků, náves s rybníkem, starými lipami a božími mukami
na hrázi. Pod statkem byl druhý rybník, v kterém se chovali kapři,
bělice a raci pro potřebu kuchyně, studánka, kovárna, v které
Antonín Murin pamatuje ještě starobylou pec na chleba. Už tu ale nebyla ani hospoda, ani vinopalna, ani pivovar. Jen občas se sem sjelo panstvo z celého okolí a z Prahy na hony, na zajíce, bažanty, koroptve nebo kachny.
Ve žních se pracovalo od šesti ráno do šesti večer, někdy i do sedmi.
Neděle a svátky jakoby neexistovaly. Pracovalo tu třicet až čtyřicet lidí, ale statkář úrazově a nemocensky pojistil jen deset lidí. "Pracoval jsem sice celý rok," vzpomíná další zemědělský dělník Josef Jirsák, "ale zaznamenaných jsem měl jen sedmdesát dní. Dokud člověk mohl dělat, dostal v nemoci i nemocenskou, ale jak
už pracovat nemohl, statkář ho odhlásil. Ať se o něj postarají děti."
Změnu na Brnky přinesl začátek třicátých let, vlastně rok 1934, kdy začala veliká exploze osadnictví Jeden z prvních osadníků, Antonín Veselý o tom vypráví:
"Našel jsem inzerát v Národní politice, v kterém jsem se dočetlo tom, že je možné koupit pozemky na Draháni. Rovina za 2 Kč, stráň za osmdesát haléřů až korunu za čtvereční metr“.
A tak se začalo s parcelací bývalé třešňovky nad Drahání od hranic Prahy
k Brnkám. Postupovalo to přes Klebedník na staré Brnky."
Třešňové sady byly pro Brnky a nejbližší okolí charakteristické. Zrovna tak jako suché stráně plné trnek, šípků a divizen, tak jak je na svých obrazech zachytil krajinář Miloš Malina, který na Brnkách také osad ničil. Největší třešňovka byla na Holosmetkách. Přinášela majiteli, klecanské obci, značné zisky. Na sady až do roku 1875 dohlížel ponocný a pak dozorce sadů. V roce 1929 přišla na brnecké třešně veliká pohroma.
Na Nový rok uhodil mráz a dva měsíce byl teploměr nepřetržitě pod nulou. Ještě 1. března 1929 bylo -30 "C, Mrzly i brambory ve sklepích a vymrzla i většina osmdesátiletých a devadesátiletých stromů. jak veliká pohroma to byla, o tom svědčí čísla: normálně získávaly Klecany z třešňových sadů 76450 Kč. Po mrazech přinesly třešně obecní pokladně jen 17500 Kčs. Zmrzlé stromy se rozprodávaly za 50 Kč za kubický metr. Vedle starých třešní zmrzlo i dvě stě mladých vysazených v roce 1910 a mnoho dalších, pro Brnky také typických stromů - ořešáků.
Ale nechme vzpomínat ještě Antonína Veselého na začátky osadnictví.
,, Když přišli první osadníci na Brnky, nebylo tu žádné zásobování. Pro mléko a máslo se chodilo do statku, ostatní jsme si nosili z Prahy."
V roce 1937 si otevřel Bohuslav Fiedler hospodu s kantýnou Na Sahaře," vypráví další pamětník Rudolf Brummer. Sahara, to byl pro Brnky přiléhavý název. Saharou nebylo jen to místo mezi Drahání a starými Brnkami na dnešní Sedlecké ulici, ale všechny stráně kolem. Vody bylo na Brnkách vždycky veliký nedostatek. Už staří hospodáři vyprávěli a dočetli jsme se o tom ve zdibské kronice, že ,, vysoké vyvstálé mraky dešťové, k nám obyčejně jdoucí od západu, odrazí se o návrší za Roztoky, o stráně jihovýchodní zvané Kozí hřbety, vystoupí do výše, náš kraj přelétnou a teprve v dolině za Březiněvsí a Čelákovicemi spadne déšť". Jediným zdrojem vody byla studánka pod statkem .,, Když první osadníci stavěli, Bohuslav Fiedler si později zařídil i prodej stavebnin," vypráví Božena Šmidlová, ,,vozila se voda za poplatek ve voznici ze statku“.
A tak,když se osadníci trochu usadili, vznikla myšlenka, vybudovat na Brnkách vodovod. První vodovodní družstvo mělo asi45členů. K nim se přihlašovali další. Se stavbou vodovodu se začalo krátce po druhé světové válce. Na jaře roku 1946 byla zahájena výstavba vodovodu a vodárny a na podzim téhož roku dokončena."
"Každý musel odpracovat 350 brigádnických hodin a zaplatit poplatek podle velikosti parcely. Všechny práce se dělaly ručně, bez jakýchkoliv mechanizačních prostředků," vzpomíná Rudolf Brurnrner, "V roce 1953 převzala vodovod na Brnkách do péče Okresní vodohospodářská správa. Ta začala povolovat další přípojky dalším brneckým osadníkům, takže zdroj už nedostačoval. Kritickým se stal rok 1976, kdy přišlo veliké sucho a Brnky byly znovu jako na Sahaře." Po jednání na MNV Zdiby byl na veřejné schůzi osadního výboru zvolen výbor sekce pro posílení a rozšíření vodovodu při Českém ovocnářském a zahrádkářském svazu. Po rozdělení úkolů nastala příprava pro zdárný průběh celé akce. Výbor připravil přihlášky i orga-nizační řád. Přihlásilo se 186 občanů, včetně zakládajících členů prvního vodovodu. Brigádnické práce začaly 30. dubna 1977.
Byla nasazena mechanizace na výkop pro výtlačný řad od Vltavy k vodojemu pod statkem. Protože terén byl na mnoha místech skalnatý, pracovalo se někde krum-páčem a pneumatickými sbíječkami. Současně se začalo i s výstavbou vodojemu. Dne 5.8.1978 byla stavba posíleného vodovodu ukončena a na slavnostní veřejné schůzi předána Okresní vodohospodářské správě.
Draháň a ostatní osady vodu neměly. Osadníci na Draháni byli zpočátku členy svazu zahrádkářů na Brnkách. Později si založili vlastní základní organizaci, a ta se také pustila do malého vodního díla. Dne 5. 7. 1963 se začala budovat vodárnička v údolí se strojovnou, která táhla užitkovou vodu z Draháňského potoka nahoru. Během roku byla společným úsilím stavba dokončena a 4. 7. 1964 už tekla první voda. Zdrojem pitné vody jsou na Draháni dvě studánky. Svépomocí si v roce 1974 vybudovali vodovod s pitnou vodou i osadníci na Holosmetkách.
Při vyprávění o vodě jsme se dostali téměř až do současnosti, ale podívejme se ještě jednou zpátky. Těsně před válkou proběhla na Brnkách druhá vlna kolonizace. Max Benies, který vlastnil část zalesněných pozemků, se v roce 1939 dostal do finančních nesnází, a tak začal prodávat pozemky chatařům a kolonizovat Brnecký háj. V tomto
roce se rozprodávaly i pozemky na starých Brnkách a pozemky prodával I obecní úřad ve Zdibech. Po mnichovském diktátu a odtržení pohraničního území od ČSR se Brnky rozrostly o přistěhovalce ze zabraného území. Lidé z pohraničí pracovali na statku a žili v budově,která uzavírala areál dvora směrem na náves. V pozdějších
letech byla zbořena.
Vypukla druhá světová válka.
Německý pozemkový úřad "Bodenamt" ohlásil, že se na velkostatek Brnky zavádí vnucená německá správa. Na začátku prosince roku 1942
se na Brnky přistěhovala početná rodina Němce Wolfa. Ti tu panovali až do roku 1945.
V květnu 1945 vznikla na Brnkách odbojová skupina vedená Čeňkem Podolníkem.
Zneškodnila německé občany na statku, předala je do Roztok, hlídkovala na pěti stanovištích a podávala zprávy o situaci až do osvobození dne 9. 5. 1945.
Po Vítězném únoru 1948
připadl dvůr Brnky, který byl po válce vedený bratry Zikovými, pod správu MNV Zdiby. Národním správcem byl ustanoven tehdejší šafář dvora Karel Rybáček. Znal dobře bonitu pozemků a dovedl i dobře hospodařit.
Dne 28. října 1948 vyšel Dekret o znárodnění. Tímto dekretem byl znárodněn i dvůr na Brnkách, dvůr ve Veltěži, ve Zdibech a statek Jaroslava Seifrieda ve Zdibech.
Všechna tato hospodářství byla spojena v jednotné zemědělské družstvo. Brnky se později oddělily a připadly státním statkům.V roce 1949 vznikla na Trojském ostrově v Praze nová čistírna odpadních vod. Bylo budováno dálkové potrubí, které odvádí nečistoty na kalová pole v Drástech. Na Brnkách, na Vltavském nábřeží, byla postavena přečerpávací stanice. Výstavba čistírny přivedla na Brnky další osadníky. Na Trojském ostrově byla totiž veliká kolonie rodinných zahrádek. Ty musely ustoupit novému areálu a zahrádkáři založili novou kolonii na Holosmetkách.
V roce 1957 byly Brnky rozmnoženy o dvanáct cikánských rodin. Muži pracovali v kamenolomu v Klecánkách, ženy na statku. V tomto roce byla na Brnkách zřízena i škola v domě na návsi, kde je dnes obchod Jednoty. Škola byla zrušena v roce 1963 a děti začaly docházet do školy do Veltěže.
Poslední větší parcelace na Brnkách byla v roce 1969, kdy místní národní výbor
ve Zdibech rozprodával chatařům obecní pozemek na Ladech a pozemek vykoupený od V. Vencla na Holosmetkách. Byla to půda neužívaná k zemědělským účelům, která ležela ladem a byla semeništěm plevelů. Národní výbor získal prodejem téměř 200000 korun, které využil ke zlepšení životního prostředí v obci.
Brnky dnes mají společnou hranici s hlavním městem ČSSR. Vede Drahání. Praha začala vyrůstat pod Hradem, který vznikl v 9. století. Z malých osad postupně vznikala pražská města, Staré Město, Malá Strana, Hradčany, Nové Město. Čtyři pražská města byla sevřena hradbami až do 19. století. A tak pro lidi na Brnkách začínala Praha až za Poříčskou bránou. Konečně, brnečtí občané neměli ani důvod vypravovat se na tak dalekou cestu. Práci měli v místě. A Pražáky zase nikterak nelákaly výpravy a výlety do tak vzdáleného okolí. Když začaly první vycházky do přírody, chodily pražské rodinky tak nanejvýš na hradby a na Brnky přijížděli v kočárech jen majitelé statku, jejich správci, úředníci a vznešené návštěvy.
Jezdili po staré cestě, která vedla z Prahy do Veltrus a ve Zdibsku odbočovala na Mělník.
Z této silnice se polními cestami dostali na Brnky. Vozovkou do Veltrus a na Mělník jezdívali i formané s těžkými vozy krytými plachtami. Táhli je silní koně a spřežení vedli počasím utužení dobrosrdeční formani. Formanská silnice vedla od Dolních Chaber, odchylovala se od nynější státní silnice na západ, šla do Veltěže a odtud do Zdibska. V době formanské slávy nebyla nouze ani o všelijaké žerty kluků. Když mrzlo, píše se ve zdibské kronice, chodili mládenci cestu polévat, a pak za patřičnou úplatu pomáhali do kopce tlačit. Po této cestě jezdila i pošta. Na poštovních trasách byl zaveden systém pravidelného střídání koní ve stanicích vzdálených od sebe asi 15 kilometrů, což byly přibližně dvě poštovní míle.
Výměna koní umožňovala daleko větší rychlost v listovní, balíkové i osobní poštovní přepravě. Takovou poštovní stanicí bylo Zdibsko, na místě, kde se silnice rozvětvovala směrem na Líbeznici a na Veltrusy.Název nynějšího hostince Stará pošta tuto skutečnost připomíná. Po roce 1840 byla postavena nová pošta mezi
Zdibskem a Zdiby ve Veltěži. "Formanský ruch utichl po zahájení vozby železniční,"
čteme ve zdibské kronice a v zápise z roku 1916 se v klecanské kronice píše,
že "za našich časů je Zdibsko už jen samotou". Na Brnky se železnicí Praha-Děčín v polovině 19. století, otevřela nová cesta. Roztoky u Prahy dostaly železniční stanici, kam pravidelně dojížděl supící železný oř s několika vagóny. O tom, jak se lidé dostávali z nádraží za Vltavou na Brnky, nechme zase vyprávět pamětníka. Je jím redaktor Národních listů a básník Ladislav Quis, který v almanachu Půl století Národních listů vzpomíná na dobu perzekuce v roce 1872. "V té době byl zatčen rakouskou policií redaktor Skrejšovský. Vnucovala se nám myšlenka, že je třeba
o této události spravit šéfredaktora Národních listů doktora Julia Grégra, který tehdá dlel s rodinou na letním bytě na Brnkách u Roztok, kde měl najatý tamější zámeček. Do redakce dojížděl ovšem pilně, nikoliv však každého dne. A tak bylo najisto, zda přijde následujícího rána. Usneseno tedy, po krátké poradě, na návrh tuším Nerudův, aby se někdo z nás ještě téhož večera vypravil na Brnky a dělil Grégrovi důležitou tuto zprávu.
Úkol tento uložen mně, jako nejmladšímu přítomných členů redakce. Spěchal jsem ihned ke státnímu nádraží, bych stihl ještě poslední vlak jedoucí k Roztokům. Bylo už hezky pozdě na noc, když jsem vy-stoupil v Roztokách. Tam vše už spalo. Světla pohasla, měsíc nesvítil. Čirou tmou tápal jsem k řece a ku přívozu. Převozníka tam nebylo a musel jsem dlouho volati, než jsem se ho dovolal a než loďka u mne přistála. Dostihnuv pravého břehu, stěží jsem nalezl kamenitou, v černou tmu zahalenou cestu, vedoucí úžlabinou dosti příkře vzhůru k Brnkám. Konečně dostihl jsem zámečku. I zde pohříženo bylo už vše ve spánek. Okna temná, vrata zaručena. Nechtěje zbytečně vyrušiti obyvatele zámečku, házel jsem pískem na nejbližší přízemní okno, mysle, že přijde otevřít nějaká služka. Ale k mému překvapení objevil se po dosti dlouhém čekání Grégr sám. Zavedl mne do hostinského pokoje, kde jsem mu potichu sdělil, proč přicházím. Pak jsme se s přáním dobré noci rozešli na lože. Za slunného rána mne zavedl do pěkné zámecké zahrady, kde už paní Grégrová čekala se snídaní. Po snídani vydali jsme se k rannímu vlaku do Roztok, bychom se vrátili do Prahy.
Na přívoz, který byl zrušen v roce 1968, vzpomíná i Marie Králová ve Zpravodaji středočeské vlastivědy a kronikářství.
Před ukončením první světové války trávila paní Králová léto v Roztokách.
,, Z Prahy do Roztok jezdilo několik vlaků denně, píše „, spojení bylo dobré. Průchodem kolem hospodářských stavení u zámku v Roztokách se chodilo k přístavu, kde jsme se koupávali. Zajímavé byly převoznice - dvě staré panny, které měly množství domácích zvířat - kozy, prasátka, psa, slepice. Každé zvíře slyšelo na jméno a při zavolání se
ozývalo. Když někdo volal:
Přívoz!, vyšla jedna z převoznic v dlouhatánské široké sukni a převezla pasažéra
na druhou stranu."
Romantickému stavení, v kterém ,, slečny převoznice" bydlely, se říkalo stará rybárna. Svým kouzlem zaujalo malířku
a grafičku Zdenku Braunerovou a stalo se častým námětem jejich obrazů i kreseb.
Starou rybárnu maloval i po svém návratu z Francie malíř Josef Syrový.
Připomínala mu podobná rybářská stavení na Seině.
Marie Králová vzpomíná i na to, jak po Vltavě často projížděly velké nákladní lodě zdymadly k Děčínu a dál k Hamburku.
Vltava, to byla další dopravní cesta, která kolem Brnek procházela a prochází.
Až do 17. století se plavily po dolním toku Vltavy jen lehké lodice, které dopravovaly do Saska obilí a víno. Zpět proti proudu je namáhavě vlekli lidé a koně.
V padesátých letech 17. století svěřil císař strahovskému opatovi Kryšpínu Fukovi úpravu Vltavy a Labe z Prahy do Litoměřic.
A tak od roku 1651 měla Praha lodní spojení s Hamburkem. Největší rozmach lodní dopravy však nastal až v devadesátých letech 19.století, kdy se začalo
se stavbou jezových komorových zdymadel. V letech 1897-1899 bylo postaveno zdymadlo v Klecánkách a v roce 1900 už projelo po vodě 44 parníků, 590 lodí, 413 vorů a proti vodě 44 parníků a 456 lodic.
Ruch rok od roku stoupal. Roku 1905 byl zahájen provoz osobních lodí na trase Praha-Mělník. A tak se na Brnky dostali i první cestující, kterým tak nezáleželo na čase a nechtěli putovat po suchu.
Na přelomu 19. a 20. století se zkrátila vzdálenost mezi Brnkami a Prahou. V devadesátých letech byly totiž připojeny ku Praze Holešovice a Bubny a v roce 1901 Libeň.Pak přišla další etapa. Zákonem číslo 114 ze dne 6. února 1920 byla spojena s Prahou další řada obcí a osad. Mezi nimi byly i Bohnice, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Trója, Vysočany, Bubeneč, Dejvice a Sedlec, ty, odkud se lidé se vzrůstajícím velkoměstským ruchem vypravovali do severního okolí Prahy, do přírody na výlety. A když se velkoměstský život začal ještě více rozrůstat, i na chaty, na sobotu a na neděli,
za oddychem.
Stará silnice z Prahy do Veltrus a na Mělník, roubená alejí topolů, nevyhovovala. Začalo se s její modernizací a v roce 1895 se stavbou přípojky do Veltěže, Přemy-šlení a Klecan.
Brnky přispěly na toto spojení se státní silnicí v roce 1900 částkou tři tisíce korun. Obec Zdiby si udělala u Zemské banky dluh, protože současně se silnicí stavěla
i školu a tak zvýšila daně. Z každého hektolitru piva se platilo 3,40 K, z litru lihovin deset haléřů. "Dobrou službu počal konat v roce 1921 autobus," píše zdibský kronikář, "pak státní poštovní autobus jezdící od roku 1922 z Vodolky do Libně.
A protože nestačil, používali obyvatelé Zdib a okolí autobusu Praha-Mělník.
Roku 1928 začalo jednání o zřízení autobusové trati z Prahy do Klecan.
Občané si stěžovali, že v době velké vody nemohou přes přívoz do Roztok na nádraží.
V roce 1930 byla zřízena odbočka mělnické autodopravy J. Krimla, která vedla ze Zdib do Kobylis ke konečné tramvaje.
Brzy po této trati začal jezdit i autodopravce Karel Vyhnálek, jehož autobusy jezdily přes Větrušice, Klecany, Přemyšlení, Veltěž a Zdiby do Prahy. K zavádění autobusové dopravy přistoupila i železniční správa proto, aby chránila kolejovou dopravu před soutěží soukromých autobusových dopravců. A tak se na silnici objevily i první autobusy ČSD.
Mezníkem hromadné dopravy bylo ustanovení Ústavy 9. května z roku 1948, kde bylo jasně řečeno, že veřejná doprava železniční, pravidelná doprava silniční a letecká, mohou být jen národním majetkem. A tak krátce po vydání ústavy vznikl národní podnik Československá státní automobilová doprava ČSAD.
"První osadníci jezdili na Brnky přes Roztoky a přes přívoz slečen Hrubých," vypráví Antonín Veselý, "nebo do Sedlce městským autobusem, který končil u akcízu. Tam byl také přívoz, který přepravoval přes Vltavu povozy s koňským potahem, auta i pěšáky."
Pěšáci mohli na Brnky i od konečné tramvaje v Kobylisích,od městského auto-busu v Bohnicích nebo od některého z autobusů z Pře myšlení. Ti, kteří chtěli volit delší cestu, mohli z Prahy putovat přes Stromovku kolem zoologické zahrady a podél Vltavy. Každý volil cestu podle toho, jak se cítil i na kterém konci Brnek měl své víkendové království. Mnozí se tak dostávají na Brnky dodnes. V pozdější době přibyl ještě pražský autobus do Dolních Chaber
a do Čimic. Připojením Dolních Chaber ku Praze v roce 1968 a napojením této obce na městskou dopravu se Brnky
Praze přiblížily téměř na dosah. Ale i tak většina brneckých osadníků přijíždí v pátek večer po vlastní ose čtyřproudovou silnicí, vybudovanou v roce 1969. Ve Zdibech odbočí na klecanskou a v Přemyšlení na komunikace směr Brnky nebo Holosmetky, které v roce 1971 dostaly asfaltový koberec.
STARÉ POVĚSTI BRNECKÉ
Není snad obec, aby se o ní nevyprávěly nějaké ty zkazky, pověsti a povídačky. Staré rčení říká: Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A tak i z těchto pověstí mnohdy vycházejí historikové, aby našli to pravé jádro -historickou skutečnost.
Na Brnkách a v okolí se hodně mluví o tajemných podzemních chodbách. K čemu sloužily, kam vedly a zdali vůbec existovaly, nevíme. Ale pamětníci vyprávějí, že prý jako kluci se často pokoušeli vnikat do ústí těchto chodeb. Byly to chodby nebo zavalené sklepy? Kdo ví? Předseda MNV v Klecanech vyprávělo tom, že tyto chodby prý vybudovali jezuité jako spojení z Panenských Břežan přes Zdibsko, Brnky, dál pod Vltavou a na Levý Hradec. Slyšeli jsme i o tom, že štola vede z Klecan k Vltavě. Některé zemní otvory se našly i při budování prvního vodovodu
na Brnkách. I tady lze těžko říci, zdali i to nebyly zbytky sklepení hospodářských budov, kterých bylo kolem zámku hojně.
Neméně tajemné jsou i pověsti o pohřbívání na Brnkách. V historických pramenech se o pohřbívání na Brnkách nehovoří. Zemřelé z Brnek odváželi pravděpodobně na hřbitovy ke kostelům do farnosti, kam osada patřila.
Posledním pohřebištěm byl starý klecanský hřbitov.
V roce 1935 byla dokončena výstavba nového obecního hřbitova v Klecanech, na nějž Brnky přispěly 4,2 % celkových nákladů. Ale o hrobech na Brnkách se mluví. Hromadný hrob vojáků z některé z válek je prý na místě, kde stával kříž. Faktem je, že tento kříž stál na rozcestí polních cest z Brnek do Chaber a k Draháňskému mlýnu. Na rozcestích se kříže budovaly i jako orientační body.
Dost možná, že pověst o hrobu je lichá a letopočet na kříži, o kterém pamětníci mluví, mohl zaznamenávat jinou událost, na jejíž počest byl kříz postaven. Kdo ví?
Velmi originálním pohřbem byl nález ve staré zdi, která vedla od dnešní prodejny Jednoty podél Sedlecké ulice.
Když budovatelé prvního brneckého vodovodu tuto zeď bořili, našli v ní kostru prý mladého člověka. Byl tu zazděn a někdo tu ukryl stopy zlého činu? To nikdo dnes neví, i když je to historie téměř nedávná a nikdo neví, kam se tento nález dostal. Další lidskou kostru našli dělníci ze statku, když zakopávali uhynulé dobytče u zámecké zdi. Byl-li to ojedinělý pohřeb nebo součást většího pohřebiště, to nikdo zatím nezkoumal.
Šulkovna je údolí od Vltavy k Přemyšlení, které je vlastně jakousi severní hranicí Brnek. Kde vzalo to podivné jméno? Údolím teče potok a na potoce klapal mlýn. Ve mlýně bydlel mlynář, který šidil, neboli šulil sedláky. Byl na lidi
jako ras, a tak se mu začalo říkat Šulka a údolí Šulkovna.
Jednou prý rozezlení sedláci chamtivého mlynáře přepadli,rozpárali mu břicho a nacpali mu do něj pšenici. Tolik
o původu toho podivného názvu vypráví zdibská kronika.
pan Škoda k 750 výročí.